zavřít
Emil Juliš

básník

Narození:
21. 10. 1920 , Praha
Úmrtí:
25. 12. 2006  ve věku 86 let,  Praha,  důvod: selhání srdce
Znamení:
váhy  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Emil Juliš byl autor ovlivněný moderním básnickým civilismem a poetikou Skupiny 42. Nositel Státní ceny za literaturu v roce 1996. Emil Juliš patřil k přátelům a pokračovatelům Kolářovým, rozvíjel dědictví poetiky Skupiny 42. Ve druhé polovině šedesátých let se spolu s Hiršalem a Bohumilou Grögerovou, Ladislavem Novákem a dalšími zapojil do proudu básnického experimentování. Autorovou osudovou krajinou byl Most a Mostecko. Hledal „černou poezii“ a našel ji v likvidovaném Mostě, v jeho fragmentu připraveném k likvidaci. Nazval ho Zóna. Dílo Emila Juliše: Charakteristickým znakem Julišovy poezie je mytizace skutečnosti, které dosahuje řadou způsobů: Využitím mytologických motivů, odkazů a příběhů, pokusy vytvořit z elementů reality vlastní mytický příběh nebo viděním každé životní jednotlivosti. Jeho zralá poezie vstřebala impulzy básnického experimentu a zkušenosti výtvarníka. Sbírky: Progresivní nepohoda – 1965 Pohledná poezie – 1966 Krajina her – 1967 Vědomí možností – 1969 Pod kroky dýmů – 1969 Nová země – celý náklad této sbírky musel být v roce 1971 zničen. Koncem osmdesátých let publikoval Juliš triptych sbírek reflexivní poezie, v nichž je mnohotvárnost světa sjednocena pohledem lyrického básníka a ústí ve stoickou osobní konfesi a v mystické básnické poselství: Blížíme se ohni – 1988 Gordická hlava – 1989 Hra o smysl - 1990 Nevyhnutelnosti – 1996, pětidílný výbor básnických děl. Ve vstupní části „Obyčejný člověk“ se autor vrací do konce padesátých let a představuje nejstarší část své lyriky (jsou to texty z let 1956 – 57, kdy připravoval první sbírku a podílel se na sborníku „Život je všude“. Postupně v autorově tvorbě sílí inspirace výtvarným uměním, začíná psát texty doprovázející fotografické cykly, publikuje básně v katalozích výstav, básně inspirované např. obrazy Bohdana Kopeckého či fotografiemi Josefa Sudka. Tohoto druhu je i oddíl druhý – „Město na půlnoci“. (Jelišův textový doprovod ke knize fotografií Loun od Jaromíra Funkeho). V dalších částech souboru sledujeme, jak se vrstvila a vyvíjela autorova básnická tvorba. Oficiálně dosud nepublikovanou tvorbu ze sedmdesátých let představuje např. oddíl: Jablko nevrátím květu – jsou to tři původně samizdatové sbírky: Caput mortuum Mramor na pálení vápna Tiché krátery Je tu Básnickým objevitelem starého, k demolici odsouzeného Mostu, z něhož stvořil univerzální mytické podobenství, vypovídající o zpuštošené lidskosti, ale i ekologických ranácha infernální krajině civilizace. Vedle obrazu města se autor soustřřeďuje i na děje v přírodě.Těmi je jeho lyrika města vyvažována a doplňována. Než budu požírán stínem – poslední oddíl shrnuje dosud nepublikované básnické texty od sedmdesátých do poloviny devadesátých let. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Emil Juliš byl autor ovlivněný moderním básnickým civilismem a poetikou Skupiny 42. Nositel Státní ceny za literaturu v roce 1996.

Emil Juliš patřil k přátelům a pokračovatelům Kolářovým, rozvíjel dědictví poetiky Skupiny 42. Ve druhé polovině šedesátých let se spolu s Hiršalem a Bohumilou Grögerovou, Ladislavem Novákem a dalšími zapojil do proudu básnického experimentování. Autorovou osudovou krajinou byl Most a Mostecko. Hledal „černou poezii“ a našel ji v likvidovaném Mostě, v jeho fragmentu připraveném k likvidaci. Nazval ho Zóna.

Dílo Emila Juliše:

Charakteristickým znakem Julišovy poezie je mytizace skutečnosti, které dosahuje řadou způsobů: Využitím mytologických motivů, odkazů a příběhů, pokusy vytvořit z elementů reality vlastní mytický příběh nebo viděním každé životní jednotlivosti. Jeho zralá poezie vstřebala impulzy básnického experimentu a zkušenosti výtvarníka.

Sbírky:
Progresivní nepohoda – 1965
Pohledná poezie – 1966
Krajina her – 1967
Vědomí možností – 1969
Pod kroky dýmů – 1969
Nová země – celý náklad této sbírky musel být v roce 1971 zničen.

Koncem osmdesátých let publikoval Juliš triptych sbírek reflexivní poezie, v nichž je mnohotvárnost světa sjednocena pohledem lyrického básníka a ústí ve stoickou osobní konfesi a v mystické básnické poselství:

Blížíme se ohni – 1988
Gordická hlava – 1989
Hra o smysl - 1990

Nevyhnutelnosti – 1996, pětidílný výbor básnických děl.
Ve vstupní části „Obyčejný člověk“ se autor vrací do konce padesátých let a představuje nejstarší část své lyriky (jsou to texty z let 1956 – 57, kdy připravoval první sbírku a podílel se na sborníku „Život je všude“.

Postupně v autorově tvorbě sílí inspirace výtvarným uměním, začíná psát texty doprovázející fotografické cykly, publikuje básně v katalozích výstav, básně inspirované např. obrazy Bohdana Kopeckého či fotografiemi Josefa Sudka. Tohoto druhu je i oddíl druhý – „Město na půlnoci“. (Jelišův textový doprovod ke knize fotografií Loun od Jaromíra Funkeho).

V dalších částech souboru sledujeme, jak se vrstvila a vyvíjela autorova básnická tvorba.
Oficiálně dosud nepublikovanou tvorbu ze sedmdesátých let představuje např. oddíl:
Jablko nevrátím květu – jsou to tři původně samizdatové sbírky:

Caput mortuum
Mramor na pálení vápna
Tiché krátery


Je tu Básnickým objevitelem starého, k demolici odsouzeného Mostu, z něhož stvořil univerzální mytické podobenství, vypovídající o zpuštošené lidskosti, ale i ekologických ranácha infernální krajině civilizace. Vedle obrazu města se autor soustřřeďuje i na děje v přírodě.Těmi je jeho lyrika města vyvažována a doplňována.

Než budu požírán stínem – poslední oddíl shrnuje dosud nepublikované básnické texty od sedmdesátých do poloviny devadesátých let.