zavřít
Václav Hanka

básník, filolog, jazykovědec a národní buditel

Narození:
10. 6. 1791 , Hořiněves
Úmrtí:
12. 1. 1861  ve věku 69 let,  Praha  †
Znamení:
blíženci  
Výška:
přidej výšku
Další údaje:
zobrazit národnost ...
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
česká
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

13 se líbí, 4 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Václav Hanka byl básník, filolog, jazykovědec a národní buditel. Václav Hanka se narodil do rodiny rolníka a hostinského. Zpočátku bylo jeho vzdělání zanedbáváno, teprve v roce 1804 začal studovat gymnazium v Hradci Králové. Byl velmi nadaný a tak v roce 1809 odešel po absolvování gymnázia na pražskou univerzitu. Na filosofii v Praze se seznámil s česky uvědomělými studenty a společně navštěvovali soukromé přednášky Josefa Dobrovského, jehož se stal žákem. Roku 1813 odjel do Vídně studovat práva. Lákala ho také práce novinářská a tak se seznámil s vydavatelem Vídeňských novin Janem Nepomukem Hromádkou. Seznámil se také se slovinským slavistou Bartolomějem Kopitarem. V roce 1819 se Václav Hanka stal úředníkem nově vzniklého Musea Království českého a o dva roky později, v roce 1821, i jeho bibliothekářem. Ve své funkci rozšířil sbírky o mnoho cenných rukopisů a tisků. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná. Od roku 1848 ještě Václav Hanka přednášel na Karlově universitě staroslověnštinu a ruštinu. Václav Hanka byl členem České královské společnosti nauk, členem mnoha zahraničních universit a učených společnosti. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace. Ve své době byl Václav Hanka jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti. Byl považován za výborného znalcem slovanských jazyků a autorem četných slavistických prací. Udržoval rozsáhlé písemné i osobní styky s jazykovědci a slavisty z různých slovanských zemí a velmi se zasloužil o jejich vzájemnou spolupráci. Slovanství bylo u Václava Hanky spojeno s nekritickým rusofilstvím, obdivem k carovi i důvěrnými styky s vysokou ruskou byrokracií. Na doporučení Josefa Dobrovského začal vydávat Václav Hanka v letech 1817-24 staročeské literární památky pod názvem Starobylá skládanie. Tato činnost však byla znehodnocena jeho nešetrnými zásahy do starých textů. S vydáváním starých literárních památek souvisí i "činnost", která Václava Hanku nejvíce "proslavila". Šlo o padělání starých rukopisů. V září 1817 "nalezl" ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové Václav Hanka rukopis básní, jejichž původ byl kladen do 13. století. Rukopis Královehradecký, který v dalším roce vydal tiskem, vzbudil obrovský ohlas a postupně byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Tento "nález" nebyl ojedinělý. Již v předcházejícím roce "nalezl" Hankův přítel, básník J. Linda milostnou píseň, údajně ze 13. století, nazvanou Píseň pod Vyšehradem. V roce 1818 "byl objeven" na zámku v Zelené Hoře u Nepomuku tzv. Rukopis zelenohorský, obsahující rozsáhlou epickou báseň Libušin soud. Ta měla údajně pocházet dokonce z 10. století. Postupně následovaly další, již méně významné "objevy". Česká veřejnost přijala oba slavné rukopisy s nadšením jako doklad starobylosti české kultury. Později však, zejména v tzv. rukopisných bojích 80. let 19. století, byla prokázána jejich nepravost. Pokusy obhajovat pravost a původnost Rukopisů se objevovaly i v dalším období. Nejnovější výzkumy potvrdily, že jde o padělky. Za jejich autory jsou považováni Hanka a Linda, Hanka pak i za písaře a organizátora "nálezů". Objevení Rukopisů založilo Hankův věhlas a slávu doma i ve světě. Veřejné označení za padělatele koncem 50. let však ztrpčilo poslední léta jeho života. Prokázání nepravosti Rukopisů pak vedlo k Hankovu odsouzení, které mnohdy přehlíželo i kladné stránky jeho činnosti. Padělání starých rukopisů souviselo s tehdejším romantickým chápáním vlastenectví. Bylo však spojeno i s charakterovými vadami Vácalav Hanky. Toužil po slávě a uznání, byl znám svým samolibým velikášstvím a malichernou ctižádostí. Tyto vlastnosti se potom mimo jiné projevily i v nečestném chování, pomluvách a intrikách Václava Hanky vůči osobostem, jakými byli Dobrovský, Palacký, Šafařík nebo Čelakovský. Václav Hanka zemřel v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově. Dílo Václava Hanky: Hankova literární činnost je jednak odborně jazyková, jednak básnická a publicistická. Václav Hanka překládal lidovou poezii mnohých slovanských národů, sám psal verše. vydával vlastní filologické práce a staré literární památky. Svoji literární činnost zahájil v roce 1813 publikováním svých básní v časopise Prvotiny pěkných umění. V roce 1814 pak publikoval v Puchmajerově almanachu Nové básně, které pak vydal i knižně. Lyrické verše Václava Hanky dosáhly díky svému svěžímu obsahu i formě značné obliby a v letech 1819 - 51 vyšly v pěti nových vydáních. Některé z nich zhudebnil J. V. Tomášek a zcela zlidověly. Pozdější epické básně, které vydal v roce 1848, již neměly takovou úroveň a nezískaly si tolik obliby jako jeho básně lyrické. Václav Hanka prosazoval zásady svého učitele Josefa Dobrovského. Stal se vůdcem družiny nadšených ctitelů české literatury proti zkostnatělé výuce češtiny na univerzitě, jakou reprezentoval J. Nejedlý. Václav Hanka napsal mnoho gramatických učebnic a slovníků. Se jménem Václava Hanky je spojena i pravopisná reforma z roku 1846, kdy písmeno w byla nahrazeno písmenem v a místo dvojhlásky au se začalo psát ou. Poezie: Dvanáctero písní Hankovy písně – rozšířené vydání Dvanáctera písní. Vědecká literatura: Pravopis český - 1817 Stará pověst o Strojmírovi a Griseldě Sbírka nejdávnějších latinsko–českých slovníků Přehled pramenů právních v Čechách Slovanská mluvověda Petrohradská legenda o svatém Václavu České mince korunovační Mluvnice jazyka polského - 1839 Počátky posvátného jazyka slovanského -1846 Počátky ruského jazyka - 1850 Mluvnice čili soustava podle základu gramatiky Josefa Dobrovského - 1822, poté byl vydán ještě osmkrát. Vydáním tohoto pravopisu byl zahájen dlouholetý a urputný boj o pravopisnou reformu mez tzv. ypsilonisty a ionisty (analogisty). Starobylá skládání - 1817-23, 6 dílů, editor staročeské literatury Překlady: Krátká historie slovanských národů Prostonárodní srbská Musa do Čech převedenou – 1817, překlad srbských písní, bývá považován za nekvalitní Igor Svjatoslavič - 1821 Dějiny české v kamenopisně vyvedených obrazech - 1824, průřezový pohled na české dějiny tvořený složkou grafickou a složkou textovou. Litografii vytvořil Antonín Machek a komentář je dílem Václava Hanky. Padělky: Píseň pod Vyšehradem - 1816, milostná báseň údajně ze 13. století Rukopis královéhradecký - 1817, básně údajně ze 13. století Rukopis zelenohorský - 1818, označovaný jako Libušin soud, údajně pocházel z 8. - 10. století Píseň milostná krále Václava - 1819 Staročeské glosy v Mater Verborum - 1827 …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Václav Hanka byl básník, filolog, jazykovědec a národní buditel.

Václav Hanka se narodil do rodiny rolníka a hostinského. Zpočátku bylo jeho vzdělání zanedbáváno, teprve v roce 1804 začal studovat gymnazium v Hradci Králové. Byl velmi nadaný a tak v roce 1809 odešel po absolvování gymnázia na pražskou univerzitu. Na filosofii v Praze se seznámil s česky uvědomělými studenty a společně navštěvovali soukromé přednášky Josefa Dobrovského, jehož se stal žákem. Roku 1813 odjel do Vídně studovat práva. Lákala ho také práce novinářská a tak se seznámil s vydavatelem Vídeňských novin Janem Nepomukem Hromádkou. Seznámil se také se slovinským slavistou Bartolomějem Kopitarem.

V roce 1819 se Václav Hanka stal úředníkem nově vzniklého Musea Království českého a o dva roky později, v roce 1821, i jeho bibliothekářem. Ve své funkci rozšířil sbírky o mnoho cenných rukopisů a tisků. V muzeu pracoval až do konce života jako knihovník a kustod historických sbírek. Jeho činnost však byla velmi mnohostranná. Od roku 1848 ještě Václav Hanka přednášel na Karlově universitě staroslověnštinu a ruštinu.

Václav Hanka byl členem České královské společnosti nauk, členem mnoha zahraničních universit a učených společnosti. Díky své nesmírné pracovitosti, agilnosti a činorodosti ve společenském životě patřil k předním osobnostem Jungmannovy obrozenecké generace.

Ve své době byl Václav Hanka jedním z hlavních propagátorů idejí slovanské vzájemnosti. Byl považován za výborného znalcem slovanských jazyků a autorem četných slavistických prací. Udržoval rozsáhlé písemné i osobní styky s jazykovědci a slavisty z různých slovanských zemí a velmi se zasloužil o jejich vzájemnou spolupráci. Slovanství bylo u Václava Hanky spojeno s nekritickým rusofilstvím, obdivem k carovi i důvěrnými styky s vysokou ruskou byrokracií.

Na doporučení Josefa Dobrovského začal vydávat Václav Hanka v letech 1817-24 staročeské literární památky pod názvem Starobylá skládanie. Tato činnost však byla znehodnocena jeho nešetrnými zásahy do starých textů.

S vydáváním starých literárních památek souvisí i "činnost", která Václava Hanku nejvíce "proslavila". Šlo o padělání starých rukopisů. V září 1817 "nalezl" ve věžní kobce děkanského kostela sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové Václav Hanka rukopis básní, jejichž původ byl kladen do 13. století. Rukopis Královehradecký, který v dalším roce vydal tiskem, vzbudil obrovský ohlas a postupně byl přeložen snad do všech evropských jazyků. Tento "nález" nebyl ojedinělý. Již v předcházejícím roce "nalezl" Hankův přítel, básník J. Linda milostnou píseň, údajně ze 13. století, nazvanou Píseň pod Vyšehradem. V roce 1818 "byl objeven" na zámku v Zelené Hoře u Nepomuku tzv. Rukopis zelenohorský, obsahující rozsáhlou epickou báseň Libušin soud. Ta měla údajně pocházet dokonce z 10. století. Postupně následovaly další, již méně významné "objevy".

Česká veřejnost přijala oba slavné rukopisy s nadšením jako doklad starobylosti české kultury. Později však, zejména v tzv. rukopisných bojích 80. let 19. století, byla prokázána jejich nepravost. Pokusy obhajovat pravost a původnost Rukopisů se objevovaly i v dalším období. Nejnovější výzkumy potvrdily, že jde o padělky. Za jejich autory jsou považováni Hanka a Linda, Hanka pak i za písaře a organizátora "nálezů". Objevení Rukopisů založilo Hankův věhlas a slávu doma i ve světě. Veřejné označení za padělatele koncem 50. let však ztrpčilo poslední léta jeho života. Prokázání nepravosti Rukopisů pak vedlo k Hankovu odsouzení, které mnohdy přehlíželo i kladné stránky jeho činnosti.

Padělání starých rukopisů souviselo s tehdejším romantickým chápáním vlastenectví. Bylo však spojeno i s charakterovými vadami Vácalav Hanky. Toužil po slávě a uznání, byl znám svým samolibým velikášstvím a malichernou ctižádostí. Tyto vlastnosti se potom mimo jiné projevily i v nečestném chování, pomluvách a intrikách Václava Hanky vůči osobostem, jakými byli Dobrovský, Palacký, Šafařík nebo Čelakovský.

Václav Hanka zemřel v Praze a je pochován na Vyšehradském hřbitově.

Dílo Václava Hanky:

Hankova literární činnost je jednak odborně jazyková, jednak básnická a publicistická. Václav Hanka překládal lidovou poezii mnohých slovanských národů, sám psal verše. vydával vlastní filologické práce a staré literární památky. Svoji literární činnost zahájil v roce 1813 publikováním svých básní v časopise Prvotiny pěkných umění. V roce 1814 pak publikoval v Puchmajerově almanachu Nové básně, které pak vydal i knižně.

Lyrické verše Václava Hanky dosáhly díky svému svěžímu obsahu i formě značné obliby a v letech 1819 - 51 vyšly v pěti nových vydáních. Některé z nich zhudebnil J. V. Tomášek a zcela zlidověly. Pozdější epické básně, které vydal v roce 1848, již neměly takovou úroveň a nezískaly si tolik obliby jako jeho básně lyrické.

Václav Hanka prosazoval zásady svého učitele Josefa Dobrovského. Stal se vůdcem družiny nadšených ctitelů české literatury proti zkostnatělé výuce češtiny na univerzitě, jakou reprezentoval J. Nejedlý. Václav Hanka napsal mnoho gramatických učebnic a slovníků. Se jménem Václava Hanky je spojena i pravopisná reforma z roku 1846, kdy písmeno w byla nahrazeno písmenem v a místo dvojhlásky au se začalo psát ou.

Poezie:
Dvanáctero písní
Hankovy písně – rozšířené vydání Dvanáctera písní.

Vědecká literatura:
Pravopis český - 1817
Stará pověst o Strojmírovi a Griseldě
Sbírka nejdávnějších latinsko–českých slovníků
Přehled pramenů právních v Čechách
Slovanská mluvověda
Petrohradská legenda o svatém Václavu
České mince korunovační

Mluvnice jazyka polského - 1839
Počátky posvátného jazyka slovanského -1846
Počátky ruského jazyka - 1850

Mluvnice čili soustava podle základu gramatiky Josefa Dobrovského - 1822, poté byl vydán ještě osmkrát. Vydáním tohoto pravopisu byl zahájen dlouholetý a urputný boj o pravopisnou reformu mez tzv. ypsilonisty a ionisty (analogisty).

Starobylá skládání - 1817-23, 6 dílů, editor staročeské literatury

Překlady:
Krátká historie slovanských národů

Prostonárodní srbská Musa do Čech převedenou – 1817, překlad srbských písní, bývá považován za nekvalitní

Igor Svjatoslavič - 1821

Dějiny české v kamenopisně vyvedených obrazech - 1824, průřezový pohled na české dějiny tvořený složkou grafickou a složkou textovou. Litografii vytvořil Antonín Machek a komentář je dílem Václava Hanky.

Padělky:
Píseň pod Vyšehradem - 1816, milostná báseň údajně ze 13. století
Rukopis královéhradecký - 1817, básně údajně ze 13. století
Rukopis zelenohorský - 1818, označovaný jako Libušin soud, údajně pocházel z 8. - 10. století
Píseň milostná krále Václava - 1819
Staročeské glosy v Mater Verborum - 1827