Václav Bolemír Nebeský byl český raně obrozenský básník, novinář, literární teoretik a kritik.

Václav Bolemír Nebeský byl synem šafáře. Pocházel ze smíšeného manželství, jeho matka byla Němka. Od roku 1830 studoval v České Lípě na Německém gymnáziu, později v Litoměřicích. Od roku 1836 studoval v Praze filozofii. Zde se pod vlivem četby J. Kollára a přátelství s J. K. Tylem, K. J. Erbenem a B. Němcovou přimkl k češství a začal se věnovat poezii.

Při studiích na univerzitě se Václav Bolemír Nebeský věnoval převážně německé a starořecké literatuře a filozofii. Svůj vzor pro své básnické začátky spatřoval v Lenauovi.

V roce 1846 začal Václav Bolemír Nebeský studovat medicínu v Praze a ve Vídni, ale studium nedokončil. Stal se vychovatelem, studoval literární historii a z Vídně přispíval do českých časopisů. Jeho Listy z Vídně, které otiskovaly Květy, znamenaly pokusy o český fejeton.

Po návratu do Prahy byl Václav Bolemír Nebeský vychovatelem v rodině rytíře Jana Norberta z Neuberku, sběratele starých literárních památek. V roce 1848 se zúčastnil po boku J. Palackého a K. H. Borovského politického života jako člen Národního výboru a delegát Slovanského sjezdu. Stal se také dočasným redakčním zástupcem K. H. Borovského v Národních novinách. Václav Bolemír Nebeský se však brzy vzdal politické aktivity.

V roce 1849 se Václav Bolemír Nebeský stal docentem dějin české literatury a českého básnictví na univerzitě v Praze, ale nepřednášel. Od roku 1851 se stal sekretářem Národního muzea a správcem muzejní pokladny. V letech 1850 - 61 působil i jako redaktor Časopisu Českého muzea. V roce 1852 byl jmenován sekretářem Matice české. Přispíval do Květů, České včely, České besedy, Lumíra, Rodinné kroniky atd.

Jako literární historik první u nás odmítl Václav Bolemír Nebeský zastaralou knihopisnou metodu svých předchůdců Dobrovského a Jungmanna. Pokusil se, metodologicky závislý hlavně na liberálním německém historikovi G.G.Gervinovi, vyložit při respektu k estetickým a psychologickým kritériím, umělecké dílo jako výsledek duchovního procesu zákonitě souvisejícího s širším společenským kontextem. Tuto metodu uplatnil Nebeský nejen při kritice soudobé literatury, ale i v analýzách tvůrčích zjevů světových literatur, otiskovaných převážně časopisecky i při interpretaci starší české literatury, zejména pak ve studii o Královedvorském rukopisu. Trvalou zásluhou Nebeského zůstává, že jako jeden z prvních upozornil na nutnost studovat tradiční četbu lidu, především venkovského, a ukázal její význam ve slovanské kultuře národa.

Od roku 1873, kdy byl již vážně nemocen, se Václav Bolemír Nebeský veřejného života neúčastnil.


Celkovým charakterem svého básnického projevu se Václav Bolemír Nebeský blíží k dílu K. H. Máchy. Nebeského básně jsou chmurně náladově laděné, od Máchových básní se liší nedostatkem myšlenkové dramatičnosti a citového napětí. Nebeský byl básníkem přírodní a milostné reflexe.

Píseň hrobní - 1838, básnický debut vydaná v časopise Květy

Protichůdci - 1844, básnická povídka, v české poezii jde o významný pokus o překlenutí romantického rozporu mezi snem a skutečností, snahou o vykreslení reality, života a práce pro celek.

Výbor básní - 1886, posmrtně vydal Jan Neruda

Nebeský přebásňoval moderní i tradiční autory:
Kytice ze španělských romancí - 1864
Novořecké národní písně - 1864

Teoreticko-historické studie:
Literatura lidu - 1847, v Časopise Českého muzea, teorie o nutnosti studovat tradiční lidovou četbu
Dějiny Muzea Království českého - 1868
O novořeckém národním básnictví
Kalevala - o finském národním eposu

Václav Bolemír Nebeský překládal staroklasická dramata:
Aristofanes:
Acharnští - 1849
Rytíři - 1850
Žáby - 1870

Aischylos:
Prométheus - 1862
Eumenidy - 1862

Terentius:
Bratři - 1871

Plautus:
Pleníci - 1873