Zuzana Nováková

spisovatelka, prozaička, básnířka

Věk:
73
Narození:
22. 2. 1943 ,přidej místo narození
Znamení:
ryby   |  aktuální horoskop
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

7 se líbí, 4 se nelíbí

Dívčím rodným jménem Renčová, pod nímž také vstoupila do literatury. Jako dcera básníka, překladatele a dramatika Václava Renče (1911-1973) však byla od roku 1970 nucena publikovat pod občanským jménem Nováková. Dětství prožila většinou v Kloboukách u Brna; po otcově odsouzení pro velezradu byla rodina z Brna úředně vykázána (1952). Od roku 1957 žila Nováková v Karlových Varech, pak krátkodobě na různých místech, zejména v Praze, kde také absolvovala střední školu pro pracující (maturita 1962); pracovala jako dělnice a sanitářka. Od roku 1965, kdy se provdala za redaktora a literárního teoretika dětské literatury Jaroslava Nováka (* 1935), žije trvale v Brně a věnuje se literatuře a výtvarné tvorbě (řadu svých knih si sama ilustrovala). Dcery Luisa Nováková (* 1971) a Ester Nováková (* 1978) se rovněž věnují literární tvorbě a ediční činnosti. Publikovala zejména v novinách a časopisech: Mateřídouška (zde v roce 1964 debutovala), Červený květ, Host do domu, Dokořán, Tvář, Sluníčko, Lidová demokracie, Rovnost, List pro literaturu, Zvonky, Literární noviny. V první polovině 60. let měla Zuzana Nováková dvě samostatné výstavy v Praze (Rokoko, Viola). Od druhé poloviny 60. let spolupracovala s Čs. rozhlasem, pro který psala zejména pohádky z rozhlasových cyklů Zlatohlásek a Pohádky na dobrou noc, v 70. a 80. letech s Jaroslavem Novákem i několik pohádek rozsáhlejších (např. O dívce s tisícem copánků, O krásné Güldžamal, Panna z vosku). Čs. televize přebírala od 70. let muzikál a hudební pohádky vzniklé na její libreta a uváděné různými dětskými soubory (Peluňka na výletě, 1972; Jak kůzlata zabloudila, 1974; Jak Atanas přemohl tureckého sultána, 1976 – s Jaroslavem Novákem, hudba Petr Fiala) a po roce 1989 koncertní oratoria složená na její verše. Verše a libreta Novákové zhudebnili například Iva Bittová, Pavel Blatný, Jiří Dvořáček, Petr Eben, František Emmert, Petr Fiala, Jan Hanuš, Miloslav Hába, Bedřich Nikodem, J. V. Renč a Tomáš Šenkyřík. Vysílala se také televizní dramatizace básně Legenda o princezně Anežce (1992, sc. + Jaroslav Novák, r. Rudolf Tesáček). Pro Slovenskou televizi psala Nováková pohádky pro cyklus Večerníčky. Na motivy knížky Děvče s copánky vznikla divadelní hra Střepinky (rozmnož., 1979, dramatizace S. Pavelková), pražská Viola uvedla pod názvem Mušle zázraků dramatizaci pohádek Novákové (1983, sc. a r. František Skřípek). Pouze v zahraničí byly vydány Contes des Pays du Caucase (1977, Pohádky z Kavkazu; další vydání německy, italsky, holandsky); v češtině byly texty otištěny v jiných edicích. Užívala pseudonymů J. Z. Svoboda, Ludmila Poláková a Maria Narratová. Od samého počátku své tvorby si Nováková vytvořila osobitý a v podstatě romantický básnický svět, v němž se často prolíná snová pohádkovost s realitou, kde lidé i věci touží po harmonii, lásce, něze a čistotě a kde obdobně jako v biblickém ráji lidé a zvířata žijí v láskyplné symbióze. Její poezie střídá písňově prostý verš s volným tokem asociací; chce plnit funkci jakéhosi očistného zaklínadla, jímž autorka touží vyvolat ze zapomenutí dětsky původní obraz světa a definovat jej láskou. Dramatičnost této poezie vyrůstá z konfliktu mezi čistotou vize a špínou reálného zla, neustále útočícího na člověka. Byla-li v 60. letech poezie Novákové leckdy ohrožována zdobnou dekorativností, zásadní význam pro její tvorbu znamenalo mateřství, které její obraznost i tematiku pevněji připoutalo k životní konkrétnosti (Ticho plné hudby). Projevilo se to nejen ve větší intenzitě a hutnosti básnického výrazu, ale i těsnějším sepětím s jistotami domova a rodiny, jež Nováková v duchu křesťanství vnímá jako hodnoty transcendentální. Emotivní spontánnost a hloubka náboženské víry se nejpodstatněji promítla do básnických skladeb oživujících mravní odkaz českých světic (Legenda o princezně Anežce; Zdislava, plamen Boží). Básnickým naturelem je Nováková přímo předurčena k tvorbě pro děti a mládež, která také představuje podstatnou část jejího díla. Píše verše pro děti (Říkánky pro dva copánky) i prózy pro mládež (Lucila, Natálie není sama), v nichž manifestuje svou víru v životní řád a v zásadní poslání rodiny. Prozaická tvorba určená menším dětem je prodchnuta vlídnou, až idylickou atmosférou harmonického domova a vzájemné důvěry mezi dětmi a jejich rodiči (Mít svoje vlastní zvířátko, Skřítek do bytu nepatří). Zcela ojedinělý je autorčin přínos v oblasti dětské duchovní poezie, kde v lyrickoepických miniaturách, založených na prostých situacích všedního života, buduje obraz Panny Marie a Svaté rodiny (Když Panna Maria pro vodu chodila). Především se však Nováková věnuje tvorbě pohádek, ať již inspirovaných českým folklorem (Džbánek pohádek), nebo evropskou i mimoevropskou ústní slovesností (Pohádky z Kavkazu, Rybí drahokamy aj.), či pohádek zcela původních (Páv se zlatým chvostem, Mušle pohádek). Pohádku chápe Nováková jako specifický žánr, v němž se propojuje složka básnická se smyslem pro názorný konkrétní detail. Své parafráze cizích pohádek myšlenkově dotváří, zbavuje je drastičnosti, zpřesňuje motivaci jednání pohádkových hrdinů a upevňuje kompoziční vázanost motivů. Někdy své pohádky ozvláštňuje i volně rytmizovaným veršem či snovou projekcí pohádkových motivů, jak je to vlastní jejímu básnickému rukopisu. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Dívčím rodným jménem Renčová, pod nímž také vstoupila do literatury. Jako dcera básníka, překladatele a dramatika Václava Renče (1911-1973) však byla od roku 1970 nucena publikovat pod občanským jménem Nováková. Dětství prožila většinou v Kloboukách u Brna; po otcově odsouzení pro velezradu byla rodina z Brna úředně vykázána (1952). Od roku 1957 žila Nováková v Karlových Varech, pak krátkodobě na různých místech, zejména v Praze, kde také absolvovala střední školu pro pracující (maturita 1962); pracovala jako dělnice a sanitářka.

Od roku 1965, kdy se provdala za redaktora a literárního teoretika dětské literatury Jaroslava Nováka (* 1935), žije trvale v Brně a věnuje se literatuře a výtvarné tvorbě (řadu svých knih si sama ilustrovala). Dcery Luisa Nováková (* 1971) a Ester Nováková (* 1978) se rovněž věnují literární tvorbě a ediční činnosti.

Publikovala zejména v novinách a časopisech: Mateřídouška (zde v roce 1964 debutovala), Červený květ, Host do domu, Dokořán, Tvář, Sluníčko, Lidová demokracie, Rovnost, List pro literaturu, Zvonky, Literární noviny.

V první polovině 60. let měla Zuzana Nováková dvě samostatné výstavy v Praze (Rokoko, Viola).
Od druhé poloviny 60. let spolupracovala s Čs. rozhlasem, pro který psala zejména pohádky z rozhlasových cyklů Zlatohlásek a Pohádky na dobrou noc, v 70. a 80. letech s Jaroslavem Novákem i několik pohádek rozsáhlejších (např. O dívce s tisícem copánků, O krásné Güldžamal, Panna z vosku).

Čs. televize přebírala od 70. let muzikál a hudební pohádky vzniklé na její libreta a uváděné různými dětskými soubory (Peluňka na výletě, 1972; Jak kůzlata zabloudila, 1974; Jak Atanas přemohl tureckého sultána, 1976 – s Jaroslavem Novákem, hudba Petr Fiala) a po roce 1989 koncertní oratoria složená na její verše. Verše a libreta Novákové zhudebnili například Iva Bittová, Pavel Blatný, Jiří Dvořáček, Petr Eben, František Emmert, Petr Fiala, Jan Hanuš, Miloslav Hába, Bedřich Nikodem, J. V. Renč a Tomáš Šenkyřík. Vysílala se také televizní dramatizace básně Legenda o princezně Anežce (1992, sc. + Jaroslav Novák, r. Rudolf Tesáček). Pro Slovenskou televizi psala Nováková pohádky pro cyklus Večerníčky. Na motivy knížky Děvče s copánky vznikla divadelní hra Střepinky (rozmnož., 1979, dramatizace S. Pavelková), pražská Viola uvedla pod názvem Mušle zázraků dramatizaci pohádek Novákové (1983, sc. a r. František Skřípek).

Pouze v zahraničí byly vydány Contes des Pays du Caucase (1977, Pohádky z Kavkazu; další vydání německy, italsky, holandsky); v češtině byly texty otištěny v jiných edicích.
Užívala pseudonymů J. Z. Svoboda, Ludmila Poláková a Maria Narratová.
Od samého počátku své tvorby si Nováková vytvořila osobitý a v podstatě romantický básnický svět, v němž se často prolíná snová pohádkovost s realitou, kde lidé i věci touží po harmonii, lásce, něze a čistotě a kde obdobně jako v biblickém ráji lidé a zvířata žijí v láskyplné symbióze. Její poezie střídá písňově prostý verš s volným tokem asociací; chce plnit funkci jakéhosi očistného zaklínadla, jímž autorka touží vyvolat ze zapomenutí dětsky původní obraz světa a definovat jej láskou. Dramatičnost této poezie vyrůstá z konfliktu mezi čistotou vize a špínou reálného zla, neustále útočícího na člověka. Byla-li v 60. letech poezie Novákové leckdy ohrožována zdobnou dekorativností, zásadní význam pro její tvorbu znamenalo mateřství, které její obraznost i tematiku pevněji připoutalo k životní konkrétnosti (Ticho plné hudby). Projevilo se to nejen ve větší intenzitě a hutnosti básnického výrazu, ale i těsnějším sepětím s jistotami domova a rodiny, jež Nováková v duchu křesťanství vnímá jako hodnoty transcendentální. Emotivní spontánnost a hloubka náboženské víry se nejpodstatněji promítla do básnických skladeb oživujících mravní odkaz českých světic (Legenda o princezně Anežce; Zdislava, plamen Boží).

Básnickým naturelem je Nováková přímo předurčena k tvorbě pro děti a mládež, která také představuje podstatnou část jejího díla. Píše verše pro děti (Říkánky pro dva copánky) i prózy pro mládež (Lucila, Natálie není sama), v nichž manifestuje svou víru v životní řád a v zásadní poslání rodiny. Prozaická tvorba určená menším dětem je prodchnuta vlídnou, až idylickou atmosférou harmonického domova a vzájemné důvěry mezi dětmi a jejich rodiči (Mít svoje vlastní zvířátko, Skřítek do bytu nepatří). Zcela ojedinělý je autorčin přínos v oblasti dětské duchovní poezie, kde v lyrickoepických miniaturách, založených na prostých situacích všedního života, buduje obraz Panny Marie a Svaté rodiny (Když Panna Maria pro vodu chodila).

Především se však Nováková věnuje tvorbě pohádek, ať již inspirovaných českým folklorem (Džbánek pohádek), nebo evropskou i mimoevropskou ústní slovesností (Pohádky z Kavkazu, Rybí drahokamy aj.), či pohádek zcela původních (Páv se zlatým chvostem, Mušle pohádek). Pohádku chápe Nováková jako specifický žánr, v němž se propojuje složka básnická se smyslem pro názorný konkrétní detail. Své parafráze cizích pohádek myšlenkově dotváří, zbavuje je drastičnosti, zpřesňuje motivaci jednání pohádkových hrdinů a upevňuje kompoziční vázanost motivů. Někdy své pohádky ozvláštňuje i volně rytmizovaným veršem či snovou projekcí pohádkových motivů, jak je to vlastní jejímu básnickému rukopisu.

Hledáte také jako: Zuzana Novák
Rychlá navigace:novinky |diskuse