Tibor Kočík od svého narození žije a tvoří v Košicích. Vystudoval všeobecnou a speciální pedagogiku a žurnalistiku. Působil jako učitel, vydavatelský redaktor, novinář, tajemník Slovenské výtvarné únie v Košicích, umělec v slobodném povolání, zástupce šéfredaktora.

Od roku 1993 je zástupcem ředitele Léčebno-výchovního sanatoria v Košicích. Ve své první básnické sbírce Vnútrozemie (1995) se představil kultivovanou poesií, vyznačující se nekompromisním pohledem do "vlastního vnítrozemí" a zachovávaním záznamů z různych životních napětí a kriz. Svou jemností se dotýka nejbanálnějších stránek života, skoumá, vnímá, pozoruje jeho napětí a chvění. Výsledkem Kočíkovho sebebádání a sebeskoumání jsou skryté otázky zakodované do odpovědí – vše v smyslu poznání - nic není dopovězené definitivně, žádná z odpovědí nezůstává bez semínka novorodící se otázky.
Autor se přiznáva k svím hříchům a do povědomí čitatele staví otázky mravnosti i nemravnosti. Programový senzualizmus s důrazem na emocionální skutečnosti je výrazný též v druhé sbírce Premenlivé dno (1996).
Vyzřetou poesii, plnou úvah, otázek, pochybností a plynoucího metafysického napětí představují sbírky Pohľadnice & skice (1997) a Stretnutie voľných pádov (1998).
Básne ze sbírky Dlhá jazda, ružová záhrada (1999) na první pohled zaujmou úsečností.
Ve sbírce Medirytiny duše (2000) se lyrický subjekt Kočíkových básní vyrovnáva s realitou, kde zajíma kritické stanoviská k aktuálnímu stavu lidské morálky. Nehodnotí, neodsuzuje konkrétní společenské či politické systémy, nevyslovuje soudy, nejspíš podstupuje analýzy prostřednictvím spytování sebe samého.
Ve sbírce Byť namiesto mať (2004) sémantickými uzlami lyrizovaných monologů, také ponorních dialogů s universem, bývají svědomí, hřích, pravda, láska, smrt, osud, čas, slovo.

Podstatný znak naší současnosti - akčnost dění, s kterou je spojené sproblematizování identity člověka, komercionalizace a jiné průvodní jevy si všíma ve sbírce Zóna (2007), kde se mimo jiného objevují motivy drogové závislosti, citové vyprahnutosti, nehostinnost betónového prostoru, masmediální manipulace, medzigenerační rozpory, zneužívání politické moci, tupé pornografie a jiné.
Výtvarnokritické reflexe s postulatívně syntetickým charakterem vydal v knize esejí Fragmenty z medzičasu (2000).
Je sestavovatelem sborníků poesie a prozy východoslovenských autorů. Autorsky připravil několik rozhlasových literárních pásem a kompozící.