Ladislav Štoll (* 26. června 1902 Jablonec nad Nisou; + 6. ledna 1981 Praha) byl český marxistický literární kritik. Štoll vystudoval reálku v Turnově, poté pracoval v Praze v Živnobance, jako úředník, odkud byl propuštěn za článek o poměrech v této bance. Po svém propuštění se stal komunistickým novinářem a začal se věnovat literární kritice. I marxističtí literární kritici a komunisti ho však většinou považovali za neschopného.

Roku 1926 vstoupil do KSČ, v roce 1929 se oženil. V meziválečném období se bez většího úspěchu pokoušel i o beletristickou tvorbu (Člověk v aeroplánu, Otrávený chléb) Roku 1934 byl stranou vyslán do Moskvy jako překladatel z němčiny. Štoll i s rodinou zůstal v Moskvě až do roku 1936. Během okupace se stáhl do ústraní.

Po roce 1948 vystřídal mnoho politických funkcí, ve kterých vždy obhajoval stalinistické pojetí literatury. Jeho kritika odsoudila mnoho významných literátů do pozice, kdy nemohli publikovat. Jeho kritiky a postoje vůči katolickému okruhu spisovatelů napomohly jejich věznění. Je jisté, že některé jeho kritiky byly psány na objednávku strany a že věděl, jaký budou mít důsledek na kritizovaného literáta. Od roku 1946 byl profesorem a později rektorem Vysoké školy sociální a politické, což je dodnes často zmiňováno jako světová rarita – Štoll byl totiž pouhým absolventem reálky a jednoročního kurzu na obchodní akademii, kvůli čemuž se mu občas přezdívalo „obchodní akademik“.

Od roku 1952 byl předsedou vládní komise pro budování ČSAV, pak náměstkem ministra školství a posléze i ministrem školství (1953–54) a kultury (1954–60), a především od roku 1946 nepřetržitě členem ÚV KSČ. V těchto funkcích se podílel na stagnaci české literatury a na zakázání všech jen trochu odlišných literárních projevů od stalinistické normy.

Po roce 1960 začala s uvolňováním literatury klesat i jeho moc, přesto se dokázal podílet na zakázání divadla Laterna magika a mnoha dalších zajímavých projektů, především na divadle. V roce 1968 souhlasil se „vstupem vojsk“ a i jinak se podílel na „normalizaci“. Za tyto zásluhy byl jmenován ředitelem Ústavu pro českou a světovou literaturu, kterým byl až do své smrti. Po jeho smrti mu byl vystrojen státní pohřeb, jeho urna byla uložena v Žižkovském památníku.

S publikováním začal ihned po absolvování vojny, především poezií v levicových časopisech. Později se věnoval novinařině, ale hlavní část jeho tvorby představuje literární kritika zcela podřízená zájmům KSČ.

- Člověk v aeroplánu, 1927
- Otrávený chléb, 1929
- Občan F.X.Šalda, 1977
- Politika a světový názor, 1946
- Skutečnosti tváří v tvář, 1948
- Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, 1950
- Veliký člověk Maxim Gorkij, 1951 projev vydáno i knižně
- Literatura a kulturní revoluce 1959
- Z bojů na levé frontě, 1964
- O tvar a strukturu v slovesném umění, 1966
- Umění a ideologický boj., dva díly první do r. 1959 a druhý do 1971
- O modernosti a modernismu v umění, 1974
- Socialismus a osobnosti, 1974
- Básník a naděje, 1975
- K dějinám politických ideologií v období renesance, 1983
- Z kulturních zápasů, 1986