zavřít
Jaroslav Seifert

spisovatel, básník, novinář a překladatel

Narození:
23. 9. 1901 , Praha
Úmrtí:
10. 1. 1986  ve věku 84 let,  Praha  †
Znamení:
panna  
Výška:
přidej výšku
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

349 se líbí, 79 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

Mládí Jaroslav Seifert se narodil do chudých poměrů v dnešní Bořivojově (tehdy Riegrově) ulici na pražském Žižkově (dům č.p. 816/104) a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav. Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“ Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova. Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově, později jako privátní žák gymnázia na Vinohradech. Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou. Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, např. pod patronací Josefa Hory v Právu lidu. Vztah básníka ke komunismu a předválečná novinářská kariéraJeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921, kdy mu bylo 20let. Vyjádřil v ní svým sociálním původem motivovanou touhu po spravedlnosti a šťastném životě proletariátu. V témže roce Seifert také vstoupil do čerstvě založené Komunistické strany Československa. A stal se také pravidelným přispěvatelem jejího listu Rudé právo, jímž byl do roku 1929, kdy se s komunistickou ideologií natrvalo rozešel. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). V letech 1923–1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství. Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý. V březnu 1929 podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ a byl z komunistické strany vyloučen. Významnou úlohu v Seifertově postoji ke komunismu sehrála jeho osobní návštěva Sovětského svazu, při které pochopil rozpor mezi podmanivou ideou sociální spravedlnosti a hrůznou reálnou podstatou této zločinné ideologie. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Poté, co byla po komunistickém převratu v roce 1948 sociálně demokratické strana násilně sloučena s KSČ, dostal se proti své vůli do komunistické strany znovu a zcela pochopitelně z ní byl roku 1949 opět vyloučen. Rozchod Jaroslava Seiferta s komunistickou ideologií byl zcela zásadní a trvalý. Do konfliktů s komunistickým režimem se pak dostával opakovaně až do konce svého života.Období avantgardyVe 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924). Z klubu Devětsil byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas, který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.Svatba a rodinaDne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil. Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová, úřednice Zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové. Manželé měli dvě děti, dceru Janu (1931) a syna Jaroslava (1932-2013).Doba válečná a poválečnáBěhem války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci (1939–1945). V dobách ohrožení českého národa přesvědčivě vyjádřil odpor proti fašismu a radost z osvobození pak plným hlasem vyslovil už v prvních poválečných měsících ve sbírce Přilba hlíny. Po válce působil v odborářských novinách Práce a v roce 1949 žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře. Těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci výrazně ztěžovala. Velkou veřejnou autoritu si získal svým vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku komunistického režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil). Po jistém uvolnění režimu v 60. letech se jeho druhdy odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce) dočkala reedic, v roce 1966 byl jmenován národním umělcem a v roce 1969 zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok. Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.Období normalizace a Seifertovo stáříV období po sovětské invazi do Československa v roce 1968 patřil Seifert pro své občanské postoje i veřejnou autoritu mezi autory, kteří opět upadli v nemilost představitelů nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody. V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně. Nobelova cena a básníkova smrtV roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou za něj ve Stockholmu převzala jeho dcera Jana, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, v tehdejších sdělovacích prostředcích ovládaných komunistickým režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však musel komunistický režim nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely. Počátkem ledna byl 1986 Jaroslav Seifert hospitalizován v Nemocnici pod Petřínem a 10.1. umírá. Hrozilo, že státní pohřeb v Rudolfinu přeroste v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav této části pohřbu rodinu zcela vyloučilo. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod detailním dohledem státní bezpečnosti a agenty StB byla bohužel i většina kněží, jak dokládají zpřístupněné archivy ministerstva vnitra. Jaroslav Seifert je na základě svého přání pochován v rodinném hrobě v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.Dílo Jaroslava Seiferta:Mimořádnost tvorby Jaroslava Seiferta spočívá v samotném jeho díle, které bylo vždy lidsky upřímné a umělecky přesvědčivé. Mimo jiné i v tom, že Jaroslav Seifert byl účastníkem celé doby proměn českého básnictví od avantgardy, proletářské poezie až do let osmdesátých. Nebyla to vždy cesta lehká, ale on jí však prošel se ctí a důstojností tvůrčí i občanskou. Literární začátky Jaroslava Seiferta byly silně ovlivněny prostředím dělnického Žižkova. první etapou jeho tvorby je proletářská poezie: Město v slzách - 1921, věnováno S. K. Neumannovi, přináší básnikovu představu revoluce Samá láska - 1923, sbírka je přechodem od proletářské poezie k poetismu. Projevuje se tu již poetistické opojení životem, vymoženostmi moderní civilizace, prostředím varieté atd. Poetické pojetí poezie se plně rozvinulo ve sbírkách: Na vlnách TSF - 1925, Telegraphie sans fil - bezdrátová telegrafie, sbírka je od roku 1938 vydávána pod názvem Svatební cesta. Je to v podstatě lyrický deník z cesty do Francie. Slavík zpívá špatně - 1926, básně přinášejí určité zvážnění a počínající sklon k reflexi Poštovní holub - 1929, sbírka předznamenává poezii třicátých let, směřuje k písňové zkratce Subjektivní lyrice patří sbírky s motivy vzpomínek na dětství a milostná okouzlení: Jablko z klína - 1933 Ruce Venušiny - 1936 Jaro sbohem - 1937 Na smrt T. G. Masaryka reagoval Seifert sbírkou deseti elegií: Osm dní - 1937 Zhasněte světla - 1938, vztah k ohrožené vlasti v roce 1938 V době okupace napsal Jaroslav Seifert tři větší skladby, v nichž vychází ze stálých hodnot - národní kultura, historie, domov: Vějíř Boženy Němcové - 1940 Světem oděni - 1940 Kamenný most - 1944 První poválečné sbírky: Přilba z hlíny - 1945, jsou zde zahrnuty verše z let 1937 - 45 a verše z Pražského povstání Píseň o Viktorce - 1950, pro neobvyklé spojení osudů Viktorky a uznávané spisovatelky Boženy Němcové byla sbírka kritikou nevlídně přijata Kresbami Josefa Lady a Mikoláše Alše jsou inspirovány knihy: Šel malíř chudě do světa - 1949 Chlapec a hvězdy - 1956 Maminka - 1954, sbírka obsahuje melodické básně plné lásky a vzpomínek na dětství Novou poetikou s volným veršem blízkým rytmické próze se básník představil v posledních letech ve sbírkách: Koncert na ostrově - 1965 Odlévání zvonů - 196 Halleyova kometa - 1967 Deštník z Piccadilly - vydáno v Mnichově 1979 Morový sloup - vydáno v Kolíně nad Rýnem 1977 Býti básníkem - 1983 Próza: Hvězdy nad Rajskou zahradou - 1929 Všechny krásy světa - vydáno v Kolíně nad Rýnem a v Torontu 1981 Vlastní básnickou tvorbu doplňuje Jaroslav Seifert i překladatelskou činností - G. Apollinaire, P. Verlaine, Píseň písní. …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Mládí
Jaroslav Seifert se narodil do chudých poměrů v dnešní Bořivojově (tehdy Riegrově) ulici na pražském Žižkově (dům č.p. 816/104) a byl pokřtěn 5. října jako Jaroslav Václav.

Jeho otec, původně úředník, pak nepříliš úspěšný obchodník s obrazy a rámy a později dělník, byl „uvědomělým socialistou“, zatímco matka byla zbožná katolička. Seifert se o tom později vyjádřil: „Tyto protiklady mi také trochu zůstaly – v životě i v poezii.“ Během jeho dětství se rodina několikrát stěhovala po různých, vesměs nuzných, podnájmech v rámci Žižkova.

Svá středoškolská studia si Seifert odbýval nejprve na c. k. vyšším gymnáziu na Žižkově, později jako privátní žák gymnázia na Vinohradech. Přestože patřil k bystrým žákům, svá studia nedokončil pro mnoho neomluvených hodin, které trávil vesměs touláním se po Praze, účastí na dělnických demonstracích a horlivou četbou.

Od roku 1919 mu začínaly vycházet první básně v různých časopisech a novinách, např. pod patronací Josefa Hory v Právu lidu.

Vztah básníka ke komunismu a předválečná novinářská kariéra
Jeho první básnická sbírka, Město v slzách, byla vydána v roce 1921, kdy mu bylo 20let. Vyjádřil v ní svým sociálním původem motivovanou touhu po spravedlnosti a šťastném životě proletariátu. V témže roce Seifert také vstoupil do čerstvě založené Komunistické strany Československa. A stal se také pravidelným přispěvatelem jejího listu Rudé právo, jímž byl do roku 1929, kdy se s komunistickou ideologií natrvalo rozešel. Kromě toho začal pracovat jako redaktor nebo spoluredaktor různých uměleckých a literárních časopisů (Sršatec, Reflektor a mnoho dalších). V letech 1923–1927 byl zaměstnán v Komunistickém knihkupectví a nakladatelství. Celkový výčet listů, v nichž Seifert redakčně působil, je velice obsáhlý.

V březnu 1929 podepsal Manifest sedmi protestující proti bolševizaci v novém, gottwaldovském vedení KSČ a byl z komunistické strany vyloučen. Významnou úlohu v Seifertově postoji ke komunismu sehrála jeho osobní návštěva Sovětského svazu, při které pochopil rozpor mezi podmanivou ideou sociální spravedlnosti a hrůznou reálnou podstatou této zločinné ideologie. Následně vstoupil do Československé sociálně demokratické strany dělnické a rovněž pracovně zakotvil v sociálnědemokratickém tisku. Poté, co byla po komunistickém převratu v roce 1948 sociálně demokratické strana násilně sloučena s KSČ, dostal se proti své vůli do komunistické strany znovu a zcela pochopitelně z ní byl roku 1949 opět vyloučen. Rozchod Jaroslava Seiferta s komunistickou ideologií byl zcela zásadní a trvalý. Do konfliktů s komunistickým režimem se pak dostával opakovaně až do konce svého života.

Období avantgardy
Ve 20. letech byl Seifert již považován za hlavního představitele československé umělecké avantgardy. Podílel se na vzniku a činnosti skupiny Devětsil, společně s Karlem Teigem redigoval Revoluční sborník Devětsilu (1922) a promýšlel formulace avantgardních manifestů, především pak manifestu poetismu. Podílel se na redakci avantgardních časopisů Disk (1923–1925) a Pásmo (1924–1925), krátce i brněnského orgánu Literární skupiny Host (1924).

Z klubu Devětsil byl však v roce 1929 rovněž vyloučen a následujících avantgardních experimentů (surrealismus) se již neúčastnil. V poezii pak našel svůj vlastní osobitý hlas, který již rozvíjel poměrně nezávisle na okolním literárním dění.

Svatba a rodina
Dne 19. ledna 1928 se Jaroslav Seifert oženil. Jeho manželkou se stala Marie Ulrichová, úřednice Zemské správy, dcera jičínského pekaře Antonína Ulricha a Karoliny, rozené Gaberové. Manželé měli dvě děti, dceru Janu (1931) a syna Jaroslava (1932-2013).

Doba válečná a poválečná
Během války Seifert pracoval jako redaktor v Národní práci (1939–1945). V dobách ohrožení českého národa přesvědčivě vyjádřil odpor proti fašismu a radost z osvobození pak plným hlasem vyslovil už v prvních poválečných měsících ve sbírce Přilba hlíny.

Po válce působil v odborářských novinách Práce a v roce 1949 žurnalismu zanechal a začal se věnovat výhradně literatuře. Těžká choroba pohybového ústrojí mu však v 50. letech soustavnou tvůrčí práci výrazně ztěžovala. Velkou veřejnou autoritu si získal svým vystoupením na druhém Sjezdu československých spisovatelů v roce 1956, v němž kritizoval dosavadní kulturní politiku komunistického režimu vůči nepohodlným autorům (k nimž ostatně sám patřil).

Po jistém uvolnění režimu v 60. letech se jeho druhdy odmítaná tvorba z let padesátých (např. Píseň o Viktorce) dočkala reedic, v roce 1966 byl jmenován národním umělcem a v roce 1969 zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů, který však fungoval pouhý jeden rok.

Dne 17. ledna 1969, den po protestním sebeupálení Jana Palacha, veřejně vyzval lidi, aby Palachův čin nenásledovali.

Období normalizace a Seifertovo stáří
V období po sovětské invazi do Československa v roce 1968 patřil Seifert pro své občanské postoje i veřejnou autoritu mezi autory, kteří opět upadli v nemilost představitelů nového režimu a byli nuceni stáhnout se do ústraní. Z jeho děl mohly vycházet pouze ojedinělé reedice, novou tvorbu směl zveřejňovat s výhradami až na konci 70. let, kdy režim vzhledem k jeho popularitě hledal způsoby, jak s oblíbeným básníkem naložit. Dohody, že výměnou za vydávání knih nebude veřejně vystupovat a podepisovat žádné petice, Seifert opakovaně nedodržoval, naopak v prosinci 1976 patřil mezi první signatáře Charty 77. V tomto období jeho díla pravidelně vycházela v samizdatu. Jiří Gruntorád byl za samizdatové šíření Seifertových básní odsouzen k třem letům odnětí svobody.

V 70. letech se Seifert spřátelil se slovenským hercem Ladislavem Chudíkem. Jejich vzájemná korespondence (vydaná v knize Tichý dvojhlas) začala dopisem, ve kterém Ladislav Chudík obdivoval Seifertovu poezii, díky které se naučil výborně česky. Do své smrti předčítal Ladislav Chudík každoročně o Vánocích Seifertovy básně.

Nobelova cena a básníkova smrt
V roce 1984 obdržel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu za literaturu, kterou za něj ve Stockholmu převzala jeho dcera Jana, a to kvůli jeho špatnému zdravotnímu stavu. Ačkoli to byla velmi významná událost, v tehdejších sdělovacích prostředcích ovládaných komunistickým režimem o tom padla jenom suchá zmínka. Jiřina Šiklová, která do zahraničí zaslala podklady k jednání o Nobelově ceně a rovněž rukopis jeho pamětí Všecky krásy světa, za to byla dokonce soudně stíhána. Fakt udělení nejvýznamnějšího literárního ocenění však musel komunistický režim nakonec uznat a místo umlčování podnikl posléze pokusy přivlastnit si básníka pro sebe a své propagandistické účely.

Počátkem ledna byl 1986 Jaroslav Seifert hospitalizován v Nemocnici pod Petřínem a 10.1. umírá.

Hrozilo, že státní pohřeb v Rudolfinu přeroste v protikomunistickou manifestaci, a proto ministerstvo vnitra z příprav této části pohřbu rodinu zcela vyloučilo. Církevní rozloučení konané v břevnovském kostele sv. Markéty bylo pod detailním dohledem státní bezpečnosti a agenty StB byla bohužel i většina kněží, jak dokládají zpřístupněné archivy ministerstva vnitra. Jaroslav Seifert je na základě svého přání pochován v rodinném hrobě v Kralupech nad Vltavou, odkud pocházeli jeho prarodiče z matčiny strany.

Dílo Jaroslava Seiferta:
Mimořádnost tvorby Jaroslava Seiferta spočívá v samotném jeho díle, které bylo vždy lidsky upřímné a umělecky přesvědčivé. Mimo jiné i v tom, že Jaroslav Seifert byl účastníkem celé doby proměn českého básnictví od avantgardy, proletářské poezie až do let osmdesátých. Nebyla to vždy cesta lehká, ale on jí však prošel se ctí a důstojností tvůrčí i občanskou.

Literární začátky Jaroslava Seiferta byly silně ovlivněny prostředím dělnického Žižkova. první etapou jeho tvorby je proletářská poezie:

Město v slzách - 1921, věnováno S. K. Neumannovi, přináší básnikovu představu revoluce

Samá láska - 1923, sbírka je přechodem od proletářské poezie k poetismu. Projevuje se tu již poetistické opojení životem, vymoženostmi moderní civilizace, prostředím varieté atd.

Poetické pojetí poezie se plně rozvinulo ve sbírkách:

Na vlnách TSF - 1925, Telegraphie sans fil - bezdrátová telegrafie, sbírka je od roku 1938 vydávána pod názvem Svatební cesta. Je to v podstatě lyrický deník z cesty do Francie.

Slavík zpívá špatně - 1926, básně přinášejí určité zvážnění a počínající sklon k reflexi

Poštovní holub - 1929, sbírka předznamenává poezii třicátých let, směřuje k písňové zkratce

Subjektivní lyrice patří sbírky s motivy vzpomínek na dětství a milostná okouzlení:
Jablko z klína - 1933
Ruce Venušiny - 1936
Jaro sbohem - 1937

Na smrt T. G. Masaryka reagoval Seifert sbírkou deseti elegií:
Osm dní - 1937

Zhasněte světla - 1938, vztah k ohrožené vlasti v roce 1938

V době okupace napsal Jaroslav Seifert tři větší skladby, v nichž vychází ze stálých hodnot - národní kultura, historie, domov:
Vějíř Boženy Němcové - 1940
Světem oděni - 1940
Kamenný most - 1944

První poválečné sbírky:
Přilba z hlíny - 1945, jsou zde zahrnuty verše z let 1937 - 45 a verše z Pražského povstání

Píseň o Viktorce - 1950, pro neobvyklé spojení osudů Viktorky a uznávané spisovatelky Boženy Němcové byla sbírka kritikou nevlídně přijata

Kresbami Josefa Lady a Mikoláše Alše jsou inspirovány knihy:
Šel malíř chudě do světa - 1949
Chlapec a hvězdy - 1956
Maminka - 1954, sbírka obsahuje melodické básně plné lásky a vzpomínek na dětství

Novou poetikou s volným veršem blízkým rytmické próze se básník představil v posledních letech ve sbírkách:
Koncert na ostrově - 1965
Odlévání zvonů - 196
Halleyova kometa - 1967
Deštník z Piccadilly - vydáno v Mnichově 1979
Morový sloup - vydáno v Kolíně nad Rýnem 1977
Býti básníkem - 1983

Próza:
Hvězdy nad Rajskou zahradou - 1929
Všechny krásy světa - vydáno v Kolíně nad Rýnem a v Torontu 1981

Vlastní básnickou tvorbu doplňuje Jaroslav Seifert i překladatelskou činností - G. Apollinaire, P. Verlaine, Píseň písní.

Jaroslav Seifert v Magazínu Osobnosti

  • Nejen autor Kytice: Kdo byl Karel Jaromír Erben?

    Nejen autor Kytice: Kdo byl Karel Jaromír Erben?

    3. 11. 2017 14:57 Erben rovná se Kytice, to ví přece každé malé dítě. Nejspíš první a jediná věc, která se většině z nás vybaví o známém obrozenci, slavícím ve dnech listopadových své výročí narození i úmrtí. Co však o tvůrci proslulých českých hororů víme doopravdy?… více

  • 10 nejžádanějších spisovatelů v předmaturitním období

    10 nejžádanějších spisovatelů v předmaturitním období

    23. 4. 2017 10:30 Přípravy studentů na maturitní zkoušky jsou v plném proudu. Zajímá vás, kteří spisovatelé je nejvíce zajímají a z kterých profilů čerpají informace pro své maturitní práce? Přečtěte si následující článek a dozvíte se to. Zároveň můžete v anketě dát hlas svému oblíbenému spisovateli.… více

  • 10 nejoblíbenějších spisovatelů. Je mezi nimi i váš favorit?

    10 nejoblíbenějších spisovatelů. Je mezi nimi i váš favorit?

    15. 1. 2017 18:50 Víte, kteří spisovatelé patří mezi ty nejžádanější na vašem oblíbeném webu Osobnosti.cz? Přečtěte si následující článek a dozvíte se to!… více

  • Radim Uzel: Genderová korektnost

    Parlamentnílisty.cz, 28. 1. 2017 Nedávno vyvolala pohoršení báseň Jiřího Žáčka s veršem „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky ...“? Myslím, že taková básnička v čítance pro druhou třídu může pohoršit jenom hlupáka. Naopak básničky o mamince patří k těm nejkrásnějším poetickým zážitkům z dětství. Vzpomeňte si třeba na Jaroslava Seiferta. Ti, co se cítí Žáčkovou říkankou pohoršeni, tvrdí, že takový text automaticky staví ženy do pozice, kdy jejich primárním životním úkolem je stát se matkou a postarat se o děti. Prý to může malé děti negativně ovlivnit. … více

  • Unikátní betlém na Žižkově: Najdete v něm Švejka nebo Masaryka

    Blesk, 23. 12. 2016 Městská část Praha 3 se pyšní originálním betlémem. Nenajdete v něm obyčejné figurky, na které jste zvyklí. Nachází se v něm unikátní postavičky, jež mají co do činění právě s Prahou 3. V informačním centru na náměstí Jiřího z Poděbrad tak objevíte třeba Švejka, Jaroslava Seiferta, Rychlé šípy či záhadnou postavu Járy Cimrmana. … více

  • Ministr Herman: Pomník Seifertovi vnímám jako splacení velkého dluhu jedinému našemu nositeli Nobelovy ceny za literaturu

    Parlamentnílisty.cz, 19. 9. 2016 Básník Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, má ode dneška svůj památník na rodném Žižkově. … více