zavřít
Ivan Hálek

politik, spisovatel, pedagog, lékař

Narození:
11. 11. 1872 , Praha
Úmrtí:
17. 2. 1945  ve věku 72 let,  Praha, Československo  †
Znamení:
štír  
Výška:
přidej výšku
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
přidej národnost
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
přidej náboženství
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

0 se líbí, 0 se nelíbí

ODEBÍRAT NOVINKY O TÉTO OSOBNOSTI

MUDr. Ivan Hálek byl významný český lékař, zdravotnický organizátor, humanista, spisovatel, publicista, překladatel, politik, pedagog a československý vlastenec, syn českého básníka Vítězslava Hálka, otec herečky Eleny Hálkové a děd herečky Jany Štěpánkové. Své dětství strávil jako polosirotek v péči své matky v Krchlebech u Nymburka, po návratu do Prahy navštěvoval základní školu ve Školské ulici, později gymnázium v Žitné ulici. Podle dochovaných jeho vlastních osobních poznámek, jenž jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví již během studií navštěvoval přednášky T. G. Masaryka na Filosofické fakultě UK. Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy promoval v roce 1896. Během své základní vojenské služby v Praze koncem 19. století se seznámil se Josefem Svatoplukem Macharem, jenž byl jeho přímým vojenským nadřízeným a jenž ho také tehdy seznámil s T. G. Masarykem. Jeho kladný vztah ke Slovensku a také jeho pozitivní vztah k Židům, kdy se aktivně vystoupil svým odborným lékařským posudkem ve známé v Hilsnerově aféře na straně T. G. Masaryka, vedl posléze k tomu, že s T.G.Masarykem posléze navázal blízký vztah. Později navázal i blízký vztah i s pozdějším Ministrem zdravotnictví Vavro Šrobárem. Po ukončení studií získával praktické zkušenosti v Praze i v zahraničí, v roce 1901 však po vlivem tehdejších humanistických ideálů odešel pracovat na Slovensko, kde nakonec strávil převážnou většinu své lékařské praxe. Nejprve působil v Čadci, později působil zde jako primář dětského oddělení žilinské státní nemocnice, které zde sám založil, byl mezi místními obyvateli velmi oblíbený a populární. Sblížil se zde velice nejen s místními slovenskými národovci, ale i s mnoha místními lidmi vůbec. Výjimku tvořilo období 1. světové války, kdy pracoval ve funkci vojenského lékaře nejprve v Těšíně, v Polsku,v Hranicích na Moravě, v Žilině a nakonec na frontě v Bosně. Na Slovensko se vrátil jako civilní lékař už v roce 1918 a působil zde nejen na Kysuci ale zejména v blízké Žilině nejen jako lékař prakticky všech vrstev obyvatelstva včetně těch nejchudších, stal se i významným organizátorem slovenského zdravotnictví za 1. československé republiky. Působil zde ve státních službách v roli vládního referenta pro veřejné zdravotnictví, aktivně se zapojil i do organizace slovenské části Československého červeného kříže, vyučoval také zdarma na místní střední zdravotní škole. V roce 1920 se stal poslancem československého Národního shromáždění za slovenskou Agrární stranu, v roce 1923 se ale své politické činnosti vzdal. Postupem doby začal zastávat silné levicové postoje a názory, překládal dílo Bedřicha Engelse. Pro své levicové smýšlení, nepokrytý demokratismus a také to, že netrpěl vůbec žádnými rasovými či národnostními předsudky a fakticky nedělal žádné rozdíly mezi lidmi byl v trnem v oku zejména slovenským luďákům. Situace se velmi zhoršila v době, kdy funkci Ministra zdravotnictví vykonával Jozef Tiso, od vypovězení ze státních služeb ho tehdy ochránila pouze jen jeho velká slovenská popularita a všeobecná váženost. V roce 1939 po vzniku loutkového klerofašistického Slovenského štátu byl propuštěn ze státních služeb a byl nucen samostatné luďáky ovládané Slovensko opustit. Vrátil se zpět do Prahy, kde žil v ústraní a živil se jako překladatel. Kvůli svému podlomenému zdraví se už nemohl zapojil do protinacistického odboje, nicméně pro své levicové smýšlení a předválečné postoje zde obýval s velkými obavami, že jej Gestapo brzy zatkne. Konce 2. světové války a osvobození Československa se už ale nedočkal, zemřel krátce po americkém bombardování Prahy v únoru 1945. Poznámky - po MUDr. Ivanu Hálkovi je dnes pojmenována nemocnice ve slovenské Čadci - je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze Příbuzní První dcera herečka Elena Hálková se provdala za českého herce Zdeňka Štěpánka, z tohoto manželství pochází dcera - herečka Jana Štěpánková. Druhá dcera Taťána Hálková se provdala za herce Ladislava Boháče, i toto manželství skončilo brzkým rozvodem Literatura o Ivanu Hálkovi - román Jed autorky Hely Volanské, což byla židovská lékařka polského původu Literární a memoárové dílo - Ako ozdraviť našu dedinu 1929 - Zápisky slovenského lekára 1932 - Zápisky lékaře z Horní Trenčanské 1955 - Vzpomínám na TGM 1948 - Zápisky lekára 1956 - Moje cesta od Tolstého k Marxovi 1950 Publicistické dílo - Kysuce - pokus lekára o sociológiu hornatých krajov Slovenska 1937 …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

MUDr. Ivan Hálek byl významný český lékař, zdravotnický organizátor, humanista, spisovatel, publicista, překladatel, politik, pedagog a československý vlastenec, syn českého básníka Vítězslava Hálka, otec herečky Eleny Hálkové a děd herečky Jany Štěpánkové.

Své dětství strávil jako polosirotek v péči své matky v Krchlebech u Nymburka, po návratu do Prahy navštěvoval základní školu ve Školské ulici, později gymnázium v Žitné ulici. Podle dochovaných jeho vlastních osobních poznámek, jenž jsou nyní uloženy v Památníku národního písemnictví již během studií navštěvoval přednášky T. G. Masaryka na Filosofické fakultě UK. Na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy promoval v roce 1896.

Během své základní vojenské služby v Praze koncem 19. století se seznámil se Josefem Svatoplukem Macharem, jenž byl jeho přímým vojenským nadřízeným a jenž ho také tehdy seznámil s T. G. Masarykem.

Jeho kladný vztah ke Slovensku a také jeho pozitivní vztah k Židům, kdy se aktivně vystoupil svým odborným lékařským posudkem ve známé v Hilsnerově aféře na straně T. G. Masaryka, vedl posléze k tomu, že s T.G.Masarykem posléze navázal blízký vztah. Později navázal i blízký vztah i s pozdějším Ministrem zdravotnictví Vavro Šrobárem.

Po ukončení studií získával praktické zkušenosti v Praze i v zahraničí, v roce 1901 však po vlivem tehdejších humanistických ideálů odešel pracovat na Slovensko, kde nakonec strávil převážnou většinu své lékařské praxe. Nejprve působil v Čadci, později působil zde jako primář dětského oddělení žilinské státní nemocnice, které zde sám založil, byl mezi místními obyvateli velmi oblíbený a populární. Sblížil se zde velice nejen s místními slovenskými národovci, ale i s mnoha místními lidmi vůbec.

Výjimku tvořilo období 1. světové války, kdy pracoval ve funkci vojenského lékaře nejprve v Těšíně, v Polsku,v Hranicích na Moravě, v Žilině a nakonec na frontě v Bosně.

Na Slovensko se vrátil jako civilní lékař už v roce 1918 a působil zde nejen na Kysuci ale zejména v blízké Žilině nejen jako lékař prakticky všech vrstev obyvatelstva včetně těch nejchudších, stal se i významným organizátorem slovenského zdravotnictví za 1. československé republiky. Působil zde ve státních službách v roli vládního referenta pro veřejné zdravotnictví, aktivně se zapojil i do organizace slovenské části Československého červeného kříže, vyučoval také zdarma na místní střední zdravotní škole.

V roce 1920 se stal poslancem československého Národního shromáždění za slovenskou Agrární stranu, v roce 1923 se ale své politické činnosti vzdal.

Postupem doby začal zastávat silné levicové postoje a názory, překládal dílo Bedřicha Engelse. Pro své levicové smýšlení, nepokrytý demokratismus a také to, že netrpěl vůbec žádnými rasovými či národnostními předsudky a fakticky nedělal žádné rozdíly mezi lidmi byl v trnem v oku zejména slovenským luďákům. Situace se velmi zhoršila v době, kdy funkci Ministra zdravotnictví vykonával Jozef Tiso, od vypovězení ze státních služeb ho tehdy ochránila pouze jen jeho velká slovenská popularita a všeobecná váženost.

V roce 1939 po vzniku loutkového klerofašistického Slovenského štátu byl propuštěn ze státních služeb a byl nucen samostatné luďáky ovládané Slovensko opustit.

Vrátil se zpět do Prahy, kde žil v ústraní a živil se jako překladatel. Kvůli svému podlomenému zdraví se už nemohl zapojil do protinacistického odboje, nicméně pro své levicové smýšlení a předválečné postoje zde obýval s velkými obavami, že jej Gestapo brzy zatkne. Konce 2. světové války a osvobození Československa se už ale nedočkal, zemřel krátce po americkém bombardování Prahy v únoru 1945.

Poznámky
- po MUDr. Ivanu Hálkovi je dnes pojmenována nemocnice ve slovenské Čadci
- je pochován na Vinohradském hřbitově v Praze

Příbuzní
První dcera herečka Elena Hálková se provdala za českého herce Zdeňka Štěpánka, z tohoto manželství pochází dcera - herečka Jana Štěpánková. Druhá dcera Taťána Hálková se provdala za herce Ladislava Boháče, i toto manželství skončilo brzkým rozvodem

Literatura o Ivanu Hálkovi
- román Jed autorky Hely Volanské, což byla židovská lékařka polského původu

Literární a memoárové dílo
- Ako ozdraviť našu dedinu 1929
- Zápisky slovenského lekára 1932
- Zápisky lékaře z Horní Trenčanské 1955
- Vzpomínám na TGM 1948
- Zápisky lekára 1956
- Moje cesta od Tolstého k Marxovi 1950

Publicistické dílo
- Kysuce - pokus lekára o sociológiu hornatých krajov Slovenska 1937