Immanuel Kant

filozof

Narození:
22. 4. 1724 , Královec
Úmrtí:
12. 2. 1804  ve věku 79 let,  Královec  †
Znamení:
býk  
Výška:
přidej výšku
Další údaje:
zobrazit národnost, náboženství,
Váha:
přidej váhu
Barva očí:
přidej barvu očí
Barva vlasů:
přidej barvu vlasů
Postava:
přidej postavu
Národnost:
německá
Rasa:
přidej rasu
Náboženství:
křesťanské
Velikost bot:
přidej velikost bot
Velikost oblečení:
přidej velikost oblečení
Hodnotit:
Líbí Nelíbí

16 se líbí, 3 se nelíbí

Immanuel Kant byl pruským filozofem, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů, posledního z představitelů osvícenství, který ovlivnil pozdější romantické a idealistické filozofy 19. století. Celý svůj život prožil Kant v Královci ve východním Prusku (Königsberg, dnes Kaliningrad). Od roku 1740 studoval ve svém rodném městě na univerzitě, kde se stal roku 1755 docentem a roku 1770 profesorem. Logiku a metafyziku přednášel do roku 1797. Syn pietistické křesťanky a řemenáře. Kant byl deformovaného těla a zastáncem tvrdé pruské disciplíny. Vypracoval si velmi striktní denní režim, který s minutovou přesností dodržoval. Jako přednášející privátní docent a profesor byl velmi vyhledávaným (Jeho přednášky prý byly momentálním filosofováním – o cizích zemí mluvil, jako by je skutečně navštívil.. atp.) Nikdy se neoženil. Stal se velmi populárním nejen v Královci mezi studenty a obyvateli, ale i u pruského vladaře, se kterým si dokonce i neosobně dopisoval. Kant měl rád návštěvy, ale vždy jen ve vymezený čas pro ně jím určený, jako společník byl velice zábavný a bystrý. Také obdivoval Rousseaua, říká se, že se naň výjimečně rozhněval, a to při jedné ze svých pravidelných procházek, když četl jeho dílo Emil čili o výchově – tato kniha se mu líbila, nicméně si začten prodloužil o několik minut procházku. Dodnes existuje tzv. Filosofova cesta – cesta po níž se Kant pravidelně procházel. Své první práce psal Kant latinsky. Jeho hlavní práce (Kritika čistého rozumu) je psaná již německy, její sloh ale trpí stále ještě Kantovým latinským způsobem myšlení. V Kritice čistého rozumu Kant v podstatě vytváří moderní německý filozofický jazyk. Proto se může Kritika čistého rozumu zdát mnohému čtenáři jako neobyčejně obtížná a složitá. Nícméně je dodnes považována za jedno z největších děl filosofické literatury vůbec. Zde v podstatě, v druhé polovině 18. století, vzniká moderní filozofická epistemologie. (Teorie poznání.) Toto stilisticky obtížné dílo je však hodnotově velmi kvalitní a propracované do nejmenších detailů. Toho si byl Kant vědom a proto dovypracovával tzv. prolegomena ke snadnějšímu pochopení. Kant odmítá tzv. „dogmatický Idealismus“ svých předchůdců, tedy „metafyziku“ Wolffovu, a v osvícenské tradici vytváří svou „kritickou filozofii“, kterou chápe jako kritiku myšlení vůbec za účelem vymítání pověr (Aberglaube), předsudků a nevázanosti nekontrolovatelného „filozofování“. Těmito filosofickými předpoklady je charakterizován i jeho pracovní vztah k idealistickému mysliteli Fichtemu. Jako nesmlouvavý perfekcionista a filosof se stal v Královci „atrakcí“, na kterou byli obyvatelé velice hrdi i po jeho smrti (Královec se Kantem značně proslavil). Kantův konec byl velmi smutný, neboť ke konci svého života má tato velká postava problémy sestrojit i jednoduchou větu. Bývá s Aristotelem a Hegelem jistými kruhy řazen k největším filosofům dějin. Kantova filozofie Teorie poznání Kant je známý především pro svůj transcendentální idealismus. Podle něj se člověk rodí s již vrozenými formami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Svět člověk poznává prostřednictvím smyslů a vrozených intuicí, a proto věc sama o sobě (Ding an sich) nemůže být poznána. Předměty našeho poznání, vnímané našimi smysly, jsou pouhými jevy. Kantova epistemologie se snažila vyřešit konflikt mezi racionalisty, kteří tvrdili, že poznání bez zkušenosti je myslitelné, a empiristy, kteří měli za to, že zkušenost je to jediné, co skutečně existuje. Kant tento spor řeší v úvodním výroku své Kritiky čistého rozumu: „Ale ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti.“ Morálka Kant také věří, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí skutečně je správné. Vlastní vůle by měla platit jako obecné platný zákon. Neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou, však to také vyjadřuje ve svém známém výroku, kde říká, že ho udivují jen dvě věci- "..hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně...„ Etika Morálku rozdělil Kant na: - autonomní - člověk si mravní principy vytváří sám - zde uplatnil svůj kategorický imperativ - „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy platit, jako princip všeobecného zákonodárství.“ - heteronomní - mravní normy jsou nám dány zvenčí (panovníkem nebo Bohem) Dějiny a náboženství Estetika Estetice se věnuje v díle Kritika soudnosti. Tvrdí, že krása je objektivní kategorie, protože při jejím vnímání u všech lidí dochází ke stejnému procesu: vyvážení poznávacích sil do optimálního poměru. „Krásné je to co, se líbí všeobecně bez pojmu.“ Naproti tomu jsou věci „příjemné“, které jsou subjektivní. Dílo Immanuela Kanta - 1755 Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes - V tomto spise Kant předkládá hypotézu vzniku sluneční soustavy z mlhoviny (Kant-Laplaceova hypotéza). - 1755 "MEDITATIONUM QUARUNDAM DE IGNE SUCCINCTA DELINEATIO" ("O ohni") - 1781 Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft) – Kant se ve svém centrálním spisu zabývá vymezením apriorního (předempirického) poznání. Pro zkoumání navrhuje metody matematiky a přírodních věd. Odmítá důkazy existence Boha, protože podle Kanta transcendentální kategorie není možné dokázat ani popřít, nemohou být tedy předmětem empirického zkoumání. - 1783 Prologomena ke každé metafyzice, která se chce stát vědou – shrnutí základní myšlenek Kritiky čistého rozumu, návrh kritérií vědeckosti myšlenkových systémů, česky poprvé vyšlo 1916 Dostupné online - 1785 Základy metafyziky mravů - 1788 Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft) – navrhuje univerzální přirozenou etiku, založenou na kategorickém imperativu. - 1790 Kritika soudnosti – rozebírá metodologii přírodních věd - 1793 Náboženství v mezích rozumu – neuznává náboženské obřady a modlitby - 1795 O věčném míru - 1798 Antropologie …zobrazit celý životopis

Upravit životopis

Životopis

Immanuel Kant byl pruským filozofem, jenž je považován za jednoho z nejvýznamnějších evropských myslitelů, posledního z představitelů osvícenství, který ovlivnil pozdější romantické a idealistické filozofy 19. století.

Celý svůj život prožil Kant v Královci ve východním Prusku (Königsberg, dnes Kaliningrad). Od roku 1740 studoval ve svém rodném městě na univerzitě, kde se stal roku 1755 docentem a roku 1770 profesorem. Logiku a metafyziku přednášel do roku 1797.

Syn pietistické křesťanky a řemenáře. Kant byl deformovaného těla a zastáncem tvrdé pruské disciplíny. Vypracoval si velmi striktní denní režim, který s minutovou přesností dodržoval. Jako přednášející privátní docent a profesor byl velmi vyhledávaným (Jeho přednášky prý byly momentálním filosofováním – o cizích zemí mluvil, jako by je skutečně navštívil.. atp.) Nikdy se neoženil. Stal se velmi populárním nejen v Královci mezi studenty a obyvateli, ale i u pruského vladaře, se kterým si dokonce i neosobně dopisoval. Kant měl rád návštěvy, ale vždy jen ve vymezený čas pro ně jím určený, jako společník byl velice zábavný a bystrý. Také obdivoval Rousseaua, říká se, že se naň výjimečně rozhněval, a to při jedné ze svých pravidelných procházek, když četl jeho dílo Emil čili o výchově – tato kniha se mu líbila, nicméně si začten prodloužil o několik minut procházku. Dodnes existuje tzv. Filosofova cesta – cesta po níž se Kant pravidelně procházel. Své první práce psal Kant latinsky. Jeho hlavní práce (Kritika čistého rozumu) je psaná již německy, její sloh ale trpí stále ještě Kantovým latinským způsobem myšlení. V Kritice čistého rozumu Kant v podstatě vytváří moderní německý filozofický jazyk. Proto se může Kritika čistého rozumu zdát mnohému čtenáři jako neobyčejně obtížná a složitá. Nícméně je dodnes považována za jedno z největších děl filosofické literatury vůbec. Zde v podstatě, v druhé polovině 18. století, vzniká moderní filozofická epistemologie. (Teorie poznání.) Toto stilisticky obtížné dílo je však hodnotově velmi kvalitní a propracované do nejmenších detailů. Toho si byl Kant vědom a proto dovypracovával tzv. prolegomena ke snadnějšímu pochopení. Kant odmítá tzv. „dogmatický Idealismus“ svých předchůdců, tedy „metafyziku“ Wolffovu, a v osvícenské tradici vytváří svou „kritickou filozofii“, kterou chápe jako kritiku myšlení vůbec za účelem vymítání pověr (Aberglaube), předsudků a nevázanosti nekontrolovatelného „filozofování“. Těmito filosofickými předpoklady je charakterizován i jeho pracovní vztah k idealistickému mysliteli Fichtemu. Jako nesmlouvavý perfekcionista a filosof se stal v Královci „atrakcí“, na kterou byli obyvatelé velice hrdi i po jeho smrti (Královec se Kantem značně proslavil). Kantův konec byl velmi smutný, neboť ke konci svého života má tato velká postava problémy sestrojit i jednoduchou větu. Bývá s Aristotelem a Hegelem jistými kruhy řazen k největším filosofům dějin.

Kantova filozofie
Teorie poznání
Kant je známý především pro svůj transcendentální idealismus. Podle něj se člověk rodí s již vrozenými formami a koncepty zkušenosti světa, které by jinak nebylo možné poznat. Svět člověk poznává prostřednictvím smyslů a vrozených intuicí, a proto věc sama o sobě (Ding an sich) nemůže být poznána. Předměty našeho poznání, vnímané našimi smysly, jsou pouhými jevy.

Kantova epistemologie se snažila vyřešit konflikt mezi racionalisty, kteří tvrdili, že poznání bez zkušenosti je myslitelné, a empiristy, kteří měli za to, že zkušenost je to jediné, co skutečně existuje. Kant tento spor řeší v úvodním výroku své Kritiky čistého rozumu: „Ale ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti.“

Morálka
Kant také věří, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí skutečně je správné. Vlastní vůle by měla platit jako obecné platný zákon. Neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou, však to také vyjadřuje ve svém známém výroku, kde říká, že ho udivují jen dvě věci- "..hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně...„

Etika
Morálku rozdělil Kant na:
- autonomní - člověk si mravní principy vytváří sám - zde uplatnil svůj kategorický imperativ - „Jednej tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy platit, jako princip všeobecného zákonodárství.“
- heteronomní - mravní normy jsou nám dány zvenčí (panovníkem nebo Bohem)

Dějiny a náboženství

Estetika
Estetice se věnuje v díle Kritika soudnosti. Tvrdí, že krása je objektivní kategorie, protože při jejím vnímání u všech lidí dochází ke stejnému procesu: vyvážení poznávacích sil do optimálního poměru. „Krásné je to co, se líbí všeobecně bez pojmu.“ Naproti tomu jsou věci „příjemné“, které jsou subjektivní.

Dílo Immanuela Kanta
- 1755 Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes - V tomto spise Kant předkládá hypotézu vzniku sluneční soustavy z mlhoviny (Kant-Laplaceova hypotéza).
- 1755 "MEDITATIONUM QUARUNDAM DE IGNE SUCCINCTA DELINEATIO" ("O ohni")
- 1781 Kritika čistého rozumu (Kritik der reinen Vernunft) – Kant se ve svém centrálním spisu zabývá vymezením apriorního (předempirického) poznání. Pro zkoumání navrhuje metody matematiky a přírodních věd. Odmítá důkazy existence Boha, protože podle Kanta transcendentální kategorie není možné dokázat ani popřít, nemohou být tedy předmětem empirického zkoumání.
- 1783 Prologomena ke každé metafyzice, která se chce stát vědou – shrnutí základní myšlenek Kritiky čistého rozumu, návrh kritérií vědeckosti myšlenkových systémů, česky poprvé vyšlo 1916 Dostupné online
- 1785 Základy metafyziky mravů
- 1788 Kritika praktického rozumu (Kritik der praktischen Vernunft) – navrhuje univerzální přirozenou etiku, založenou na kategorickém imperativu.
- 1790 Kritika soudnosti – rozebírá metodologii přírodních věd
- 1793 Náboženství v mezích rozumu – neuznává náboženské obřady a modlitby
- 1795 O věčném míru
- 1798 Antropologie