Frans Eemil Sillanpää byl předním reprezentantem finské literatury, známým po celém světě. Psal prózy, pohádky i eseje. V roce 1939 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu – „Za hluboké pochopení a vynikající stylistické umění, s nímž líčil život prostého lidu své země a finskou přírodu v jejich vzájemných vztazích“.

Frans Eemil Sillanpää se narodil v prostém selském prostředí. Díky pomoci bohatších známých vystudoval střední školu a poté přírodní vědy na vysoké škole. Po obtížných životních začátcích se propracoval k literární práci takové úrovně, že byl brzy uznáván čtenáři i kritikou a to i daleko za hranicemi Finska.


Frans Eemil Sillanpää od samých počátků svých děl usiloval o to, aby ukázal realitu toho, co viděl kolem sebe, v naprosto pravdivé podobě, do nejmenšího detailu a to bez jakýchkoliv příkras. Jeho dílo se skládá z čistě naturalistických popisů se značnou dávkou psychologické interpretace. Nejsilněji je ovlivňován domácím přírodním prostředím. Autor dokáže prostými prostředky vystihnout podstatu svých postav a jejich životních podmínek.

Próza:
Život a slunce – 1916, první autorův román, který již prozrazuje prvky umělecké vyspělosti.

Nuorena nukkunut – 1931 (Umírala mladičká, č. 1937). Dojímavý, hluboce lidský román, kterým autor získal největší proslulost doma i za hranicemi.

Ihmiset suvnyössä – 1934 (Lidé v letní noci, č. 1940)
Sebrané spisy, 12 sv. – 1932 – 48