Ahmed Faiz byl pakistánský básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu.

Ahmed Faiz se narodil v rodině právníka. Vystudoval angličtinu a arabštinu a působil jako jazykový lektor.

Během 2.světové války sloužil Ahmed Faiz v indické armádě. Po ustavení Pakistánu v roce 1947 pracoval jako novinář. Podporoval dělnické a mírové hnutí a za účast v údajném protistátním spiknutí byl čtyři roky vězněn. Od roku 1955 žil v emigraci a do Pakistánu se vrátil až v roce 1982, kde i zemřel.

V roce 1984 byla Ahmedu Faizovi udělena Nobelova cena za literaturu.


Ahmed Faiz psal básně, jejichž tematem byla láska a krása, ale i vize lepšího světa. Psal většinou v urdštině. Jeho lyrika vychází z tradic perského básnictví a moderní evropské hlavně anglické poezie.

K autorovým nejlepším dílům patří sbírky, v nichž vyjadřuje své pocity, dojmy a zkušenosti z vězení:
Daste Saba – 1952
Listy z vězení – 1956

Mísí tradiční klasické básnické formy s novými symboly, odvozenými ze západních idejí. Často užívá tématu lásky – ghazalu, typického pro urdskou poezii. Slovo ghazal pochází z arabštiny a znamená hovořit se ženami nebo o ženách.

Mizan – 1964
Ruka pod kamenem – 1965